poslání

Děkuju za tuto zkušenost, přinesla mi velké změny. Z člověka, který neuměl být sám, se stal člověk, který touží po samotě a miluje každý moment v tichu, v klidném tlukotu srdce, s hlavou, kterou nic netíží.

N E P O T Ř E B U J U

Nepotřebuju být už zavalená prací, abych měla pocit, že jsem potřebná. Stačí mi věnovat se tomu, co tiše, silným hlasem, volá mou duši. Nepotřebuju být obklopená společností krásných lidí, abych měla pocit, že mezi ně taky nějak zapadám. Stačí mi vědět, že mám kolem sebe těch pár lidí, kteří mě obejmou tak, že se rozpustím v ten důvěrně neznámý pocit, že mě někdo doopravdy vidí a zná.

Nepotřebuju křičet, aby někdo slyšel můj roztřesený hlas, nepotřebuju říkat, že všechno zvládnu sama, když to jediné, co opravdu potřebuju je požádat o pomoc. Nepotřebuju být oblíbená, dokud si moji tři synové myslí, že jsem jejich nejoblíbenější máma, kterou kdy měli. Nepotřebuju být ženou, která si vybírá špatné muže, když si mě vybere ten nejlepší pro mě. Pak není nic špatné ani zlé. Je to přesně takové, jaké potřebujeme, abychom se mohli pořád měnit, hýbat, zvedat, posouvat, roztáhnout křídla a svobodně letět. Tam, kam patříme a měnit v někoho, kým jsme vždycky chtěli být. Protože i z člověka, který nikdy neuměl být sám, se může stát člověk, který touží po samotě vedle lidí, které doopravdy miluje. A i z člověka, který dělal pořád něco, i to, co ho nebavilo, jen aby se v tichu nezastavil, se může stát člověk, který dělá už jen to, co ho baví, co mu dává smysl a co přináší následně radost v srdci dalším lidem okolo.

— Vlastina Svátková